BERGSON, HENRI (1859-1941). Zemřel v Paříži za okupace, statečně odmítnuv „čestné árijství", jež mu Hitler nabízel. TrpČÍ však než tento politováníhodný konec, při němž všichni slušní lidé arei stáli při něm, byl všeobecný odklon od jeho filosofie, k němuž došlo po letech slávy neslýchané, v řadách lidí nejlepších a nejčestnějších, a který ovšem neměl nic společného s rasovými nesmysly. Kdysi uctíván jako myšlenkový otec moderní francouzské poezie, označován jako osvoboditel od tupého mechanismu, který z člověka udělal cosi jako automobil o desetině koňské síly, determinismu, který člověka proměnil v bezmocný, všemi větry zmítaný kus papíru, marně a zbytečně popsaný směšnými slůvky jeho zdánlivého chtění, v době nikoli dávné milován jako obnovitel víry v Boha a v nesmrtelnost, a vítán jako bořitel nudného dogmatismu bohorovných učenců z laboratoří, jako potlačitel setrvačnosti a zvyku, jako osvoboditel tvůrčího, plynulého, výbušného skutečného času, jako budovatel „nového racionalismu", Bergson se dočkal odvratu, ne-li útěku od svých myšlenek, označován jako spolupůvodce mravního zhroucení Francie, jako papírový romantik a epigon německých naturfilosofů. Tož podívejme se najeho učení, pokud to dovedeme, objektivně.

"Základní omyl," praví Bergson ve Vývoji tvořivém (L 'evolution créatrice), svém hlavním díle (český překlad, str. 187), „ten, který se dědí již od Aristotela a který pokazil většinu přírodních filosofií, vězí v tom, že v životě rostlinném, v životě instinktivním (rozuměj např. mravence nebo včely) a v životě rozumovém vidíme tři následné stupně téže rozvíjející se tendence, zatímco to jsou tři rozbíhavé směry aktivity, která se rostouc rozštěpila." V této větě je klíč ke všemu, co si Bergson kdy pomyslil a co stanovil. Člověk není něco dokonalejšího než včela; člověk je zcela prostě něco naprosto jiného než včela; voilá. Ve včele byl přiveden k dokonalosti pud, v člověku rozum; oba dva, včela i člověk, stojí na vrcholu dvou oddělených vývojových linií. „Rozum i pud představují dvě odchylná, ale stejně elegantní řešení jedné a téže úlohy." (vývoj, 198) Rozum, jímž člověk vládne, má mnohé výhody proti pudu, jímž je obdařena včela: činí jej pohyblivým a schopným technického pokroku, kdežto činnost včely (nebo mravence) se neustále pohybuje v kruhu. Ale pozor. Protože rozum je odjakživa zaměřen k zhotovování nástrojů, jež mu dovolují ovládat hmotu, ztratil nadobro schopnost rozumět životu. Hází život s mrtvou hmotou na jednu hromadu a z této hromady si pak vykrojuje a znovu slepuje to, co odpovídá jeho praktickým potřebám. V prostředí předmětů neživých se cítí doma; v geometrii, mechanice a v logice slaví své největší triumfy; je nepřekonatelný v každém oboru, kde se něco dá vypočítat, narýsovat, matematicky před určovat. Astronomie, fyzika, chemie, vědy technické – v tom si libuje, toť jeho živel. Má základní tendenci myslit v pojmech prostorových; představuje si prostorově i sám čas. Život a jeho dění mu však uniká. U živých předmětů dovede vidět jen jejich formu, a pohyb rozkládá v řadu nepohyblivých, izolovaných, rozlišených, nezávislých momentů podobně jako na filmovém pásu, kde strnulý obrázek leží vedle obrázku a kde čas je nadobro zastoupen prostorem. Život je však něco docela jiného: není to série stavů, nýbrž plynulý proud změn, střídání, neustálý tlak kupředu, neumdlévající tvoření, nepomíjivé trvání (durée). Trvání má ,jednotu a souvislost melodie, jejíž tóny na sebe vzájemně volají, odpovídají si, pronikají se, splývají" Trvání je tedy něco zcela jiného než obyčejný čas, chápaný geometricky, totiž prostorově, jejž mohu měřit hodinkami, zachytit ciframi statistik a jejž mohu v myšlenkách natáhnout nebo zmáčknout podle toho, jak se mi to hodí. Bergsonovo trvání je tvůrčí; jeho plynutí způsobuje neustálé obohacování skutečnosti; je to nedělitelné vznikání, pokrok. „Představte si symfonii, která by si byla sebe vědoma a která by sebe samu tvořila: takto si musíme představit trvání." (Le Roy, Une philosophie nouvelle.) Toto trvání probíhá bez plánu; je částečně omezeno minulostí, kterou život vleče s sebou, ale budoucnost není nijak určena. Tvoření tedy vytváří samo sebe, a jsoucno toho, co je stvořeno, záleží zase jen v tom tvoření: neboť co se tvoří, to se mění. Co se mění, to netrvá. Co netrvá, to neexistuje. – V tomto bodu vidíme jasně, že Bergsonova filosofie nebyla bez vlivu na francouzský existencialismus, najmě na sartrismus.

Druhý důležitý bod Bergsonova učení je otázka svobody vůle. Filosofové až dosud instinktivně věděli, že život je svobodný, nepředvídatelný; že činnost je volba mezi různými alternativami; že jednání není možno matematicky vypočítat tak, jako lze vypočítat, např. kdy dojde k zatmění slunce; že duše v rozhodných chvílích sama ze sebe vybavuje nečekaná rozhodnutí, k nimž okamžik předtím nebylo žádných předpokladů. Bylo jim jasné, že je tomu tak, ale dokázat to nedovedli, neboť rozum, vyvinuv se ve službě praktickým potřebám, převzal z hmoty určenost, determinismus, a zcela prostě nedovede svobodě porozumět. Svobodu lze pouze ŽÍt. Jen život sám může člověka dovést k pochopení, že svobodný čin není ani výslednice mechanických vlivů, ani jakási nepochopitelná kreace z ničeho. Svobodný čin přidává k mechanickým vlivům, které na něj působily, cosi absolutně nového, něco jako plod, který vypučel na rostlině (Matiěre et mémoire, 205).

Ale jakpak jsme došli k objasnění této důležité stránky života, kdyžtě rozum dovede chápat jen hmotu? Instinktem. Člověk totiž instinktu (pudu) nepozbyl nadobro. Není v něm vyvinut tak silně jako v hmyzu, ale je v něm. A kořeny instinktu tkví v životě samém; na rozdíl od rozumu instinkt se životu nezpronevěřil: „On totiž vlastně pokračuje v oné práci, kterou život organizuje hmotu, do té míry, že nemůžeme říci ... , kde organizace končí a kde se začíná instinkt. Když kuřátko klofnutím rozbije skořápku, jedná z instinktu, a přece sleduje jedině hnutí, které je neslo skrze embryonální život." (vývoj, 239) Rozum nás vede do hmoty; kdyby instinkt dovedl sám o sobě referovati, zavedl by nás do života.

Bohužel instinkt to dovede jen málo; ale dovede to přece. Umělecké tvoření je podmíněno instinktem; na instinktu je též založeno estetické hodnocení, které se liší od obyčejného vnímání rozumového, a s instinktem konečně souvisí tzv. zdravý rozum. Instinktu pak, který se stal vědomým sama sebe, říká Bergson intuice. Intelekt jest poznáním formy, intuice poznáním látky. „Intuice jest sám duch a v jistém smyslu sám život." Bohužel, lidstvo intuici obětovalo intelektu; je to lampa téměř pohaslá, která vzplane jen chvílemi na několik okamžiků: ale právě těchto okamžiků se musí filosofie zmocnit, aby je udržela, rozšířila a vzájemně uvedla v souhlas. „Lidstvo dokonalé a úplné by bylo to, kde by tyto dvě formy vědomé aktivnosti dosáhly svého plného rozvoje." Jedině pak by se člověk stal v pravém smyslu svobodným a nezávislým na zákonitosti přírodní.

Jak už zčásti naznačeno, Bergsonova filosofie je dualistická, rozlišujíc hmotu a ducha jako dvojí sobě vzájemně odporný projev jedné a téže skutečnosti. Duch, toť svoboda, tvoření, princip neklidu, zdroj nečekaných výbojů; hmota je vázanost, nehybnost, klid, rozloženost v prostoru Duch směřuje k životu, hmota k smrti. Tento názor souhlasí s teoriemi moderní fyziky, z nichž jedna praví, že – populárně řečeno – hmota, taková jak si ji představujeme, vlastně neexistuje, neboť hmota není nic než drobounké částečky energie rozložené v prostoru, a jiná, že energie neubývá, ale blíží se k stavu, kdy nebude schopna vykonávat práci. (To je tzv. zákon entropie; srovnej heslo Kybernetika. Mimochodem řečeno nemůže být pochybnosti o tom, že otec kybernetiky, Norbert Wiener, Bergsona horlivě studoval.) Onen zákon entropie představuje pochod hmoty k nehybnosti, ke klidu, k smrti. Duch se však tomuto pochodu staví v cestu, rve se s hmotou, burcuje ji a žene ji nahoru do svahu, po němž hmota sestupuje; a z tohoto souboje vzniká život. „Šlo o to, utvořit z hmoty, která je nutnost sama, nástroj svobody, vyrobit mechaniku, která by triumfovala nad mechanismem, a užít determinismu přírody k tomu, aby se proklouzlo oky sítě, již rozestřel." (vývoj, 358) Jak jsme už viděli, duch, nebo řečeno po bergsonovsku životní elán (élan vital), byl tupým odporem hmoty přinucen rozštěpit se na několik směrů; nicméně jednotlivé směry se doplňují – živočišstvo je zcela závislé na potravě rostlinné, lidský rozumje doplňován instinktem atd. Člověk byl největším úspěchem tvořitelské činnosti životního elánu. V čem záleží ten úspěch? V tom, že v člověku se osvobodilo vědomí; životní elán je nadán vědomím, a celé dějiny života jsou tudíž dějinami úsilí vědomí zvládnout hmotu. Hmota však toto vědomí napořád drtila. „Vědomí zůstalo zajatcem mechanismů, jež zřídilo. Automatismus, jejž zamýšlelo řídit směrem k svobodě, ovíjí se kolem něho a strhuje je s sebou. Nemá síly se z něho vybavit, neboť energie, kterou se zásobilo pro své tvůrčí činy, se spotřebuje téměř celá, aby udrželo rovnováhu ... , k níž dovedlo hmotu. Avšak člověk neudržuje pouze svůj stroj, nýbrž dovede ho užívat, jak mu libo." (vývoj, 358) To tedy je ta bergsonovská svoboda, o níž jsme mluvili nahoře. Člověk však snadno pozbývá této svobody.

Vytváří si zvyky, automatizuje své životní činnosti, zpohodlňuje a tím propadá hmotě a klesá na úroveň zvířete nebo rostliny. Zápas proti automatismu má tudíž být hlavním heslem našeho člověčenství. Člověk podléhá silám, které v něm působí nevědomě; má se tudíž snažit vyvolat je k vědomí a zbavovat se tak nátlaku temné přírodní nutnosti. Viděli jsme už, že intuice je k vědomí vyvolaný instinkt; intuice tedy neslouží toliko k chápání skutečnosti: intuice jest život sám v jeho nejvrcholnějším a nejoproštěnějším uplatnění, je to nejskvělejší vítězství životního elánu, je to triumfální návrat ducha k sobě samému. A touž chválu je možno pronést o umění, v němž intuice hraje úlohu nejpodstatnější, a o intuitivní filosofii.

Na postřehu, že člověk snadno pozbývá své svobodné životnosti a mění se v tupý automat, je založena Bergsonova nejpopulárnější knížka, jeho půvabný filosofický esej O smíchu (Le rire). Člověk prý nejen je jediný živočich, který se dovede smát, ale také jediný živočich, který budí smích; a směšným se stává právě tehdy, když vinou svého zautomatizování ztroskotá na překážce, kterou by – pokud by jednal jako živý, svobodnou intuicí obdařený tvor – dovedl hravě překonat, např. když brkne o práh a upadne; a právě klopýtnutí, následované pádem, považuje Bergson za nejhrubší, nejprimitivnější, ale také nejtypičtější zdroj komična. Zautomatizovaný člověk se zřekl své osoby, své jedinečnosti a stal se kategorií. Moliérův Lakomec je směšný proto, že lakotí, aniž věděl proč – nesehrání peníze proto, aby zvýšil svou životní úroveň, nýbrž proto, že automaticky považuje peníze za nejvyšší dobro; není osobnost, nýbrž kategorie, a proto divadelní kus, jehož je hrdinou, se nemůže jmenovat Harpagon. Vlastní jméno v titulu divadelních her, např. Hamlet nebo Othello, se hodí jen pro tragédie, nikdy ne pro kusy komické. Zde se Bergson projevuje jako typický Francouz, který, byv o tom napořád přesvědčován, automaticky přijal obecné přesvědčení svého národa o neodolatelném humoru Moliěrových her.

Obrana před automatismem je jediná etická zásada, již bylo možno vytušit v jeho díle, než vydal v třiasedmdesáti letech svého věku veliký etický spis Dvojí pramen mravnosti a náboženství (Les deux sources de la morale et de la religion).

Bergson liší v Dvojím prameni strnulou morálku společenskou, zvykovou, i nadanou přesnými a pevnými pravidly a spojenou s ustáleným (statickým) náboženstvím, od morálky proroků, velikých mravních osobností, mystiků, světců. Tito intuicí proniknutí jedinci přinášejí lidstvu další pokrok a vytvářejí nové a nové mravní hodnoty. Takovýchto velikánů však moderní doba nepřinesla. Lidstvo se koří mechanice; dosáhlo schopnosti a moci, vedle kterých fyzické schopnosti našeho těla nepřicházejí v úvahu, ale duše v něm zřídla, ztenčila se, odumřela. Technická výzbroj člověka, už dnes obrovská, stane se nekonečnou, až se nám podaří uvolnit atomovou energii. V té chvíli největšího úspěchu technického dosáhne také nejvyššího bodu mravní bída člověka; v té chvíli, volá Bergson, „nechť se zrodí mystický génius ... v té chvíli nechť zazní výzva hrdinova!"

Jestliže některé rysy Bergsonova myšlení přežívají – přinejmenším – v díle Sartrově a Wienerově, upadli v zapomenutí a zmizeli v propadle jeho žáci, kteří svého času svérázně pochopili jeho ideje, nadobro zatratili rozum a provolávali slávu volnému průchodu žádostí, vášní a pudů. Bergsonovci Gabriel Séailles a Charles Dunan učili, že vědomí je jen zástěrkou života; pravou podstatou života však je mystická inspirace, podvědomí, spontánnost. Teoretik tzv. revolučního syndikalismu, Georges Sorel (1847-1922), oblíbenec Mussoliniho, spojiv Bergsona se socialismem prohlašoval, že nelze žádat od socialismu, aby věděl, co chce. Revoluce je sama sobě účelem, nejde v ní o nic než o sopečný výbuch životních sil, a čím ten výbuch bude silnější, tím lépe. Je proto žádoucí, aby dělnictvu se dařilo co nejhůře, neboť tím budou podrážděny jeho skryté síly a „svaté násilí" si uvolní cestu. Sorel cituje Nietzscheovy výroky o „nádherné plavé šelmě, potulující se a vyhledávající kořist a krveprolití" a o „strašlivé veselosti a hluboké radosti, již okoušejí hrdinové při vší zkáze, při všech rozkoších vítězství a krutosti" (Úvahy o násilí, Réflexions sur la violence).


[BACK]